(recenze Zdeny Škapové a Petra Gajdošíka, kráceno, celá verze na www.nostalghia.cz)

Strom na dřeváky je tříhodinová kronika, v níž Ermanno Olmi (1931) v roli autora námětu, scénáristy,střihače, kameramana a režiséra skládá z nejnepatrnějších úlomků všedního života členů čtyř venkovských rodin mozaiku mytologizující epochu, která nenávratně zmizela právě tak, jako principy určující životy jejich příslušníků.

Jedná se o téměř dokumentární kroniku života na malé venkovské zemědělské usedlosti v kraji kolem severoitalského Bergama (blízko Milána) na konci 19. století. Olmi nechtěl natočit film pro film, chtěl Stvořit svět dávno minulý, vrátit se ke kořenům svým i obecně lidským. Jak sám přiznává, podstatnější pro něj i celý tvůrčí štáb včetně „herců“, kterými byli obyčejní prostí venkované, „hrající“ jen to, co po celý život běžně dělali, bylo toto Stvoření a pobývání v tomto Stvořeném, čili samotný proces natáčení...Olmi na nás neútočí dramatickými scénami, hlubokými myšlenkami, fascinujícími obrazovými kompozicemi podpořenými hudbou. Místo toho nám ukazuje na první pohled fádní rovinatou krajinu, střídání ročních období v ní, lidské ruce, které sázejí mladé sazeničky do hlíny, nalévání polévky do talíře... To vše v autentických interiérech, v žádných ateliérových kulisách, bez dodatečného přisvětlování, s amatérskými neherci, hrajícími tak přirozeně jako málokdo.

Měřeno tradičními kánony výstavby syžetu, nemá Olmiho film žádného vnitřního hrdinu – jeho postavy, ti nejchudší z chudých, bezzemci žijící pohromadě v pachtýřském dvoře – jsou utkány výhradně z pomíjivých, naprosto nedůležitých mikrodějů, které obvyklá dramaturgie jen sporadicky přivěšuje na dramatického hrdinu, spěchajícího k vytčenému cíli, aby tak dosáhla jeho zlidštění a individuálního ozvláštnění.

Stavení a rozlehlé nádvoří je zabydleno lidmi v rozpětí několika generací – od právě narozených nemluvňat po vetché starce. Ti všichni se zde věnují svým povinnostem, prožívají chvíle odpočinku, čerpají posilu a útěchu ze své pospolitosti. Olmi se však ani na okamžik neuchýlí k dramatické stylizaci...chce-li přiblížit některou z postav, která se na cestě za svou každodenní prací proplétá věčným klubkem dětí a domácích zvířat na dvoře: jeho kamera se jenom prostě, s pokorou a vnímavostí na chvíli přiblíží jejímu soukromí a poté Olmi nechá postavu opět vplout mezi tváře těch, kteří určují rytmus života tohoto společenství...

...I styl a obsah promluv postav, strohých, někdy sotva několikaslovných, vrací výpovědím jejich původní význam, slova přestávají být prázdnými zvuky a ornamenty a nabývají přesného, konkrétního obsahu...

...Jediným stylizujícím prostředkem zůstává tedy hudba. Olmi s ní zachází úzkostlivě střídmě a mimoto, zaznění Bachovy varhanní skladby nepodléhá naprosto žádným pravidlům, v nichž bychom se zakrátko mohli orientovat. Jednotlivé sekvence – epizody jsou řazeny vedle sebe bez jakékoliv hierarchizace a zvolí-li režisér pro některou z nich hudební doprovod, není to proto, že by tak chtěl poukázat na její výjimečnost či podtrhnout její důležitost – delikátně tím pouze naznačí, že mystika existence člověka, nesmrtelnost jeho podstaty se mnohdy projeví v tom nejprostším úkonu, vytryskne v tom nejvšednějším okamžiku...

...Strom na dřeváky je akt víry,modlitba, jedna z nejupřímnějších a nejčistších, jaké kdy byly natočeny. Bez jakéhokoliv rádoby intelektuálského balastu a filozofování.

Strom na dřeváky bude uveden v pátek 1. prosince 2006 od 19:30 v čajovně.