Trochu jsem váhal, jestli mám ten snímek do filmklubu v čajovně zařadit. Přemýšlel jsem, zda-li jeho uvedením na „fóru“ nedevalvuji hloubku a čistotu, kterou jsme schopni vnímat pouze sami se sebou anebo společně s bytostmi naladěnými s námi na stejnou strunu. Je to film, k němuž se sluší přistupovat s pokorou a očištěním, film, který září doslova zásvětním světlem, jehož shlédnutí nejde „odbýt“, protože každá jeho projekce je obřad. Ovšem nakonec u mě převážil názor, že právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč filmkluby pořádám:
Nabídnout vám netradiční filmy, věci, na které byste do kina nešli – třeba z důvodů, že je v běžných kinech nedávají - anebo by vás to ani nenapadlo na ně jít.
Chtít vám sdělit pocity, z níže popsaného filmu je stejně nesnadné jako popsat vám například pocit z východu slunce anebo chápavé porozumění blízkého člověka. Vezmu si na pomoc dvě recenze, které mně daly o filmu vědět. Kromě vlastních dojmů čerpám z recenze Zdeny Škapové a Petra Gajdošíka.

Rozhovor je forma lidské komunikace. Tištěný rozhovor je novinářský žánr. Není mnoho tištěných rozhovorů, které nepůsobí jako výslech a je málo rozhovorů se zajímavými lidmi, jenž by nám umožnili nahlédnout onoho člověka v širokém spektru souvislostí jeho života. Mít možnost „výhledu za horizont všedního dne aniž bychom byli svědky familiérní žvanivosti“. Číst deset rozhovorů s deseti lidmi z odlišných oborů lidské činnosti a přesto mít pocit, že je mnoho témat propojuje... Nalézt na našem trhu formát, který vyplňuje trhlinu mezi knihou a obvyklým časopisem se již podruhé podařilo Reflexu. Podzimní vydání „Reflex interview – X“ nám nabízí „setkání“s těmito lidmi: Brian Cox – herec, Yvetta Hlaváčová – plavkyně, Charlotta Kotíková – kunsthistorička, Antonín Kratochvíl – fotograf, Jiří Kylián – choreograf, Pavlína Moskalyková – režisérka, Petr Nárožný – herec, Martina Navrátilová – tenistka, Blanka Říhová – profesorka a vědkyně (farmacie a imunologie), Jan Zrzavý – vědec (biologie a ekologie).
„X“ je polygraficky velmi vkusně zpracováno. Fotografické portréty jsou pořízeny buď v prostředí, jež je zúčastněným osobnostem vlastní, v němž žijí a pracují, anebo tam, kam je fotograf přivedl ve jménu svého záměru. Máme tedy možnost si přečíst například s jakým úspěchem se vystavují grafitti první poloviny osmdesátých let v Brooklynském muzeu v New Yorku, proč jsme byli jediná země na světě, jejíž občané si komunistickou vládu (1948) demokraticky zvolili anebo jaké to bylo v padesátých letech u nás „prima žití“. Přeji vám inspirativní čtení.